Porod jako výhra v loterii aneb když chcete mít všechny cesty otevřené 

Zveřejněno 5. 7. 2023 cca 2 měsíce po porodu

Když mi maminka volala ke konci šestinedělí s tím, jak vytáhnout klíště, řekla mi: „prosím Tě, Ty se bojíš si sama vytáhnout klíště, ale rodit sama sis troufla!“ Tím to vše krásně vystihla a já si uvědomila, jakou pravdu řekla. A taky to, co pro někoho může být „úplně v pohodě“, pro druhé může být skoro fóbií. Zlatý porod! 😁

Je zajímavé, že jakmile otěhotníte, už se vás začínají lidé v okolí ptát na porod. Nejtypičtější otázkou, kterou nejspíš budete dostávat po celé těhotenství je: „Kde budeš rodit?“ Jakoby samo místo o sobě bylo pro zdravý a krásný porod úplně to nejdůležitější. Souhlasím s tím, že místo narození rozhoduje mnohé. Jak to, jak o vás bude postaráno, tak také částečně osobnost dítěte, pokud věříte na horoskopy a ascendent. Otázka, která by zde pro spoustu žen byla naopak ta posilující je: Jak chceš rodit? Co je pro Tebe u porodu zásadní? A tady už je na každé ženě, jak se k tomu postaví. Jestli porod vezme jen jako: “no nějak prostě porodit, porodily jiné, porodím taky.” Nebo jako příležitost otevřít se zrození obou. Dítěte a jí samotné. A pak začíná krásná cesta sebepoznání, která může jít i přes jedno z nejnáročnějších životních období, ale s výsledkem vlastního posílení a objevení potenciálu, který ani netušila, že v sobě má! 

S těhotenstvím je spojená celá řada výzev a už samotný jiný stav je možností, jak na sobě udělat kus změn k větší životní spokojenosti. Podle mě – vše je o úhlu pohledu a o tom, s kým se bavíme. Když se o porodech budete bavit se záchranáři a většinou zdravotníků, poví vám, že je velkým hazardem, rozhodnout se rodit jinde než “pod jejich ochranou”. Taky zde často padne slovo “odrodit”. Primář, porodní asistentka, lékař “vás odrodí”. Když se budete o porodech bavit s porodní bábou, která dochází k porodům v domácím prostředí nebo v místě, které si žena zvolí, řekne vám, že nejbezpečnější je porodit tam, kde se cítíte dobře, ať už úplně sama nebo v podpoře lidí, kteří jsou vám blízcí. Podobný úhel pohledu vidím třeba v tom, když se o kojení budete bavit s laktační poradkyní a pediatričkou nebo zubařkou. Laktační poradkyně vám většinou potvrdí, že kojení je to nejlepší, co pro sebe a dítě můžete udělat a kojit do 3-4-5 let je úplně normální a hlavně to nejzdravější. Čím déle kojíte, tím více příznivých látek svému dítěti dopřáváte a vám to přináší mnoho zdravotních benefitů jakým je třeba prevence proti rakovině prsu. Zatímco zubař vám bude spíš radit, ať s kojením přestanete do té doby, než dítěti narostou první zoubky. Jeho argumentem bude, že mateřské mléko způsobuje zubní kazy a bude radit, ať nekojíte v noci. 

Pro mě otázka “kde” byla od začátku otázkou obtěžující. Věděla jsem, že chci prožít krásný okamžik našeho společného zrození, v plné podpoře a za možnosti výběru. Ideálně co nejpřirozeněji bez jakýchkoli nutných zásahů, tak ať mám v danou chvíli možnost se svobodně rozhodnout. Svoboda je pro mě v životě úplně nejzásadnější. Z celé své bytosti nemám ráda, když jsem do něčeho nucená. Bývala jsem “holka poslušná”, která si většinou až zpětně vyčítala, že se nerozhodla podle sebe, ale raději tak, aby to bylo “v mezích normálnosti”. Abych nevyčnívala a splnila to, co se ode mne očekávalo. Ale jakmile jsem dospívala, tato zdravá rebélie, jít za svým názorem, ve mě rostla, až se mi podařilo otevřít se v roce 2016 tématu antikoncepce bez hormonů a vydat “kontroverzní” název knihy Život bez hormonální antikoncepce a ženám i párům představovat jiné než hormonální možnosti. Tady před sebou člověk už neuteče a buď podlehne tomu, co se od něj očekává nebo naopak jde s kůží na trh a sám se toho o sobě spoustu dozví. 

Porodem vše začíná a myslím si, že není jedno, jak přicházíme na svět. Ovlivní to pak celý náš život, stejně tak naši osobnost, o tom jsem předsvědčená. “Jsi blázen. Měli jste štěstí. Je to risk. Tak hlavně, že vše dobře dopadlo.”…Přesně takové názory jsem k našemu porodu slyšela a částečně na ně byla připravená. Přeci jen chápu, že porodit podle svého nejlepší snu, který si ani nedovolíme snít, je hazard sám o sobě. A chápu taky to, že to může být pravda v očích mnoha lidí. 

K sepsání mého druhého porodního příběhu mě vede hlavně to, že mi podobné příběhy dost pomohly. Že i když začátek (u nás začátek těhotenství) je pekelně náročný, ještě to neznamená, že takový má být i jeho konec. A i když má člověk nejasnou představu, důležitá je víra v samotný proces a podpůrné prostředí, které si můžeme vytvořit. Na druhou stranu, porod je pro mě pořád posvátný okamžik a je potřeba k němu přistupovat s respektem. To, co pro jednu ženu může být zážitek za milion, pro druhou mohou být osypky. Proto si přeji, ať se učíme ctít přání každé z nás bez hodnocení a soudů. Zastávám názor, že kdybychom měly každá tuto možnost, nakonec bychom si podle sebe skutečně vybraly to správné. Ne to, co je nám předkládáno veřejností. 

Když žena otěhotní, rázem se stává “předmětem” zájmu především toho lékařského. Já jsem přesvědčená o tom, že kdyby každá žena měla už od početí plnou podporu svého muže, kruhu blízkých žen a mohla se obrátit na radu svého lékaře v plné důvěře, většina porodů by probíhala bez komplikací a poranění, v prostředí, ve kterém se žena skutečně cítí “doma”,  podobně, jako to bylo u našeho druhého porodu. Bohužel zatím jsou porody stále spíše zahaleny snůžkou strachů a obav především o zdravé dítě. Těhotná žena má celou řadu dalších povinností jako je na příklad dokončit řádně zaměstnání, případně jít na rizikovou nemocenskou. Jak to bude s finanční stránkou po porodu je otázkou především na partnera, pokud chce zůstat žena s dítětem doma do věku 3-4 let. 

Náš druhý porod byl vyvrcholením a odměnou za celé pro mě dost psychicky náročné těhotenství. S mým mužem jsme řešili partnerskou a finanční krizi, dokončovali rekonstrukci a oběma se nám rozpadly i pracovní představy. Já dostala výpověď ve zkušební době, právě v době, kdy jsem zjistila těhotenství. Můj muž přecházel z volné nohy do zaměstnání. U nás obou to byly procesy, které se táhly celé těhotenství a postupně jsme si utvářeli i samotnou představu o porodu. 

V období, kdy jsem zůstala bez práce doma s tříletým chlapečkem a dalším v očekávání, mi nejvíce pomohly inspirativní příběhy lidí, kteří prošli náročným obdobím a našli v něm svou sílu. Představovala jsem si, jak nás tyhle zkoušky posilují. Jak se za pár měsíců těšíme z nového společného Života. Své těhotenství jsem si začala nejvíce uvědomovat až tak od 7. měsíce, kdy jsem vnímala častější tvrdnutí břicha při větší fyzické námaze nebo stresu. Vnímala jsem to vždy jako stopku, že mám zpomalit a vrátit se k sobě. Opečovat své potřeby a tímto znamením jsem se řídila až do porodu. 

Téma KDE budu rodit se začalo u mě více probouzet, také až ve třetím trimestru, do té doby jsem měla jasno, že chci mít u sebe svou porodní asistentku, kterou jsem si vybrala hned na začátku těhotenství. Věděla jsem, že potřebuji k sobě silnou ženu, která umí podpořit a případně se za mě postavit, když budu jasně vědět, co při porodu chci a ustát to i v případě menších rizik. Abych měla u sebe někoho, kdo mi rozumí jak po lidské stránce, tak po zdravotnické. Proto jsem si vybrala PA, která také stála u zrodu mého projektu a knihy Život bez hormonální antikoncepce. Měla jsem tak možnost, kdykoli se na ni obrátit s jakoukoli radou. Ať už jsem trpěla silnými záchvaty kašle během zimního období nebo se právě ptala na rizika ohledně Downova syndromu a vůbec jsme spolu hledali cestu k představě o mém porodu. PA mě během celého těhotenství podporovala a odvážně ukazovala i možnosti, o kterých bych se sotva jen bála přemýšlet. Sama jezdila k domácím porodům a viděla jejich bezpečnou stránku, jak dokáže podporovaná žena, která sama může (navíc také vybrat polohu, prostředí, obklopení těmi svými správnými lidmi) zdravě a jednoduše porodit. Tohle byla má hnací myšlenka ke konci těhotenství, mít možnost volby! Proto jsem si dovolila do svého seznamu “kde porodit” přidat i záložku domácí porod. 

Přiznám se, že jsem si o něm snila už při prvním těhotenství, ale viděla jsem spíš spoustu rizik a negativ, přeci jen “lékaři jsou poblíž, vědí, co dělají, umí poradit”, co kdyby se to doma zvrtlo, co potom?! Asi takové představy, které má většina naší společnosti a není se ani čemu divit. Málokdo dostane zásobu jiných než negativních názorů na porody mimo porodnici. Já jsem děkovala, že jsem si na začátku těhotenství vybrala opravdu skvělou PA, která má zkušenosti z obou stran a vidí i ty přínosy, které domácí porody mají. Ukázala mi tak všechny možnosti a já si je nechala otevřené. 

Docházela jsem na všechny kontroly, nechala si udělat všechny testy až na ty, které považuji za rizikové jako je třeba vyšetření na těhotenskou cukrovku. Byla jsem po celou dobu pod kontrolou a snad ještě větší pozorností než u běžných návštěv gynekologie právě díky mé PA, která znala jak můj fyzický stav, tak mi byla psychickou oporou a pomohla mi také zrealizovat mé přání předporodního rituálu, který jsem si dopřála i u prvorozeného syna. 

Tento rituál byl pro mě naprosto zásadní. Dala jsem dohromady mé skutečně blízké ženy, které už nějakou dobu znám, a které znají i mou současnou situaci. Tohle složení mě neskutečně podpořilo a stejně tak i místo výběru, kterým byla naše krásná Pičhora kousek nad naším domem. Celé místo i společnost žen mě až do porodu provázela a dodala mi takovou podporu, kterou jsem do té doby nezažila. Možnost kdykoli se obrátit s myšlenkou, prostor pro sdílení byl pro mě v tomto těhotenství úplně zásadní. Dámy mi pomohly skutečně se na sebe a miminko napojit. Věděla jsem, že už v tom nejsme sami dva, ale mám kolem sebe to, co jsem celé těhotenství hledala, skutečnou podporu blízkých. Na začátku těhotenství jsem povzbuzení nacházela v inspirativních příbězích lidí, kteří si prošli náročnými situacemi, v afirmacích, meditacích a taky jsem čerpala z veselého přístupu k životu od našeho tříleťáka a pobytem v přírodě. Ke konci těhotenství jsem se ještě více otevřela ženské podpoře, která mě právě na začátku těhotenství v pracovní oblasti zklamala. Znovu jsem jí dala šanci a ukázalo se to jako to nejlepší, co mi k milionovému porodu pomohlo. Taky jsem od začátku početí byla v péči kraniosakrální terapeutky, což mi pomohlo jak při fyziologické změně stavu v těhotenství, tak hlavně psychicky.

Když se blížil den porodu, už měsíc před ním jsem vnímala silnější tvrdnutí bříška a pár týdnů před porodem častější poslíčky. Den porodu jsme si nemohli vybrat lépe! Zrovna když náš tříleťák jednou za týden docházel do dětské skupinky, jsem začala vnímat silnější tvrdnutí a postupně přicházely i kontrakce. Pořád jsem si říkala, jestli je to už “ono”, jestli to opravdu poznám. První porod se táhnul a podobné pocity jsem měla dva dny. Tentokrát jsem na to byla dost sama. Můj muž, se kterým jsme na začátku 9. měsíce otevřeli i téma domácího porodu byl zásadně proti. Plný obav s vidinou samých negativních scénářů. To dopoledne odvezl syna do školičky a vrátil se domů s tím, jestli má jet do práce, jak to vidím. Já byla pořád nerozhodná, pošlíčci vypadali stejně, ale požádala jsem ho, jestli by zůstal raději doma. Pak jsme udělali rozhodnutí, které celý proces dost urychlilo. Rozhodli jsme se k sobě ještě přitulit. Konečně jsme měli pro sebe po pár měsících chvilku času a já cítila, že by nás to mohlo ke společnému porodu více naladit. Do hodinky se rozjel porod a já už věděla, že rozhodně do auta nenasednu, pokud nechceme porodit cestou nebo dojet do nejbližší porodnice, kde jsem rodit rozhodně nechtěla. V mých představách jsem měla porod v porodnici jako možnost s tím, že budeme mít sami pro sebe pokoj, klid a vlastní čas na naladění se na sebe s miminkem. Pořád jsem v tu chvíli nebyla rozhodnutá, kde rodit, tak jsem zavolala do porodnice, ve které jsem byla registrovaná, jestli mají volný nadstandart a manžel volal do další, na ostatní už jsem neměla kapacity a byly navíc dále. Znamením pro mě bylo, že volno nebylo. Pak jsem s hrůzou zjistila, že jsem si neuložila číslo na druhou porodní asistentku, kterou jsem měla v záloze.

Můj muž situaci s nesouhlasem přijal a nechal mi prostor. Zavolala jsem už podruhé ten den své PA a domluvily jsme se, že přijede. Jenže to jsem netušila, že porod bude opravdu rychlý, tak jak mi většina žen říkala. Měla jsem tušení, že nestihne přijet, tak jsem zavolala ještě jedné ženě z předporodního rituálu, se kterou jsme se právě díky jejímu domácímu porodu hodně sblížily a našly dost společných témat i přístupu k Životu. Byla mi velkou oporou v poslední dny před porodem, tak jsem zvedla telefon a po delším vyzvánění jsem řekla jen “Přijeď prosím, jestli můžeš” a ona, “jedu”. Vzala s sebou svou dvouletou právě doma narozenou holčičkou, což se ukázalo jako další skvělé rozhodnutí. Jakmile přijely, já jsem byla už v porodní poloze v pokleku u naší sedačky v obýváku a čím dál častější kontrakce prodýchávala. Muž začal vše kolem chystat a jakmile přišly, kamarádka přistoupila ke mně a holčička vběhla do kuchyně, kde se o ní postaral můj muž. Už to u nás znala z předchozích návštěv a vlastně se těšila na naše hračky. Můj muž se tak s holčičkou uklidnil a já do půl hodinky s plnou podporou blízké ženy a svobodnou volbou polohy, místa, času i lidí porodila do svých dlaní našeho Adriaska. Neskutečný pocit! Hned otevřel oči a koukal kolem, vůbec neplakal, hned jsme se k sobě tulili, vydýchávali tu rychlost i ten šok, že jsme doma! Žádný zádrhel v podobě omotané pupeční šňůry, jen zdravý človíček, který mi byl oporou a dal možnost, porodit tam, kde jsem se cítila nejbezpečnější v podpoře těch, kteří u toho měli být. 

Je pravda, že celou dobu jsem myslela hlavně na to, abych se cítila dobře já. Měla jsem v sobě silnou intuici, že jakmile budu v pohodě já, bude v pohodě i náš chlapeček. Necítila jsem strach a obavy o to, že by s ním mělo být něco v nepořádku. To mi umožnilo napojit se na celý proces a dát mu plnou důvěru. Strach v něm najednou neměl prostor. 

Nikdy dříve bych si tohle nedokázala představit. Jakoby do sebe zapadl poslední dílek puzzle. Po pár minutách dojela PA a za půl hodinky přišel domů s babičkou náš tříleťák a koukal nevěřícně na brášku. Za hodinku s poslední kontrakcí vyšla ven i placenta a náš novorozený Adriasek si ji užíval ještě další 2h v našich náručích. Kolem sebe jsem měla dokonalý personál. Svou blízkou kamarádku, zkušenou PA, která mi ještě 6h po porodu byla podporou a péči mého muže, který sice v šoku, ale vše kolem dokonale zařizoval a v náručí svého novorozeného. Koukala jsem z našeho obýváku na Pičhoru a nevěřila tomu, co se právě stalo. PA, která vypisovala dokumentaci, jsem s nadšením sdílela, že si připadám, jako bych právě vyhrála v loterii…

Přesně ten pocit, kdy víte, že vše je tak, jak má být. Že i kdyby jste si dovolili o tom snít, bude to ještě lepší než v představách. Odměna za celých 9 náročných měsíců. Požehnání pro náš dům, který před půl rokem duněl ještě v nářecích mého muže, když dělal zednickou práci. Požehnání pro celé okolí, vesnici, ve které se po desítkách let narodil člověk! Důkaz toho, že nic není nemožné, že přání se plní, když upustíme tlak a necháme všechny možnosti otevřené. Když najdeme cestu k sobě samé. 

Teď ke konci šestinedělí stále zírám nad tím, co naše tělo dokáže, co dokážeme my, když jsme podpořeni. Nemusí to být hned od těch nejbližších v rodině, často právě k sobě potřebujeme přes těžké zkušenosti najít znovu cestu. Díky tomuto silnému zážitku jsem se dala i poměrně rychle dohromady a už 3. týden po porodu jsem si přišla jak ke konci šestinedělí ve větší síle. Jakmile doznělo zavinování dělohy, které bylo po druhém porodu náročnější, vzrostla i má energie a já se pustila do sdílení s nejbližšími. Tímto porodem se u nás otevřely dveře častějším návštěvám a náš domov procitl do větší lehkosti. Také se rychleji obnovuje náš intimní život s mým mužem, který právě díky tomu, že jsem neměla žádné porodní poranění je skoro ve fázi jako před otěhotněním. A to vše “jen” díky podpoře a důvěře v Život. On totiž vždy ví více než my. Můžeme se bát, naříkat, do jakých průšvihů jsme se dostali, a přitom to mohou být zkušenosti, za kterými se ukrývají poklady. Třeba náš Adriasek a jeho příchod na svět. 🙂 

Děkuji za tuhle životní lekci a odměnu, ze které věřím, budeme čerpat celá rodina ještě dlouhá léta a náš syn bude průkopníkem v tom, že “nic není nemožné, dokud si to nedovolíme”.  

P. S. Tento můj příběh je mým nejintiměnjším autentickým sdílením ze života a ne návodem, jak a kde porodit. Jen podporou, že VŠE JE SKUTEČNĚ MOŽNÉ i když si to třeba ani neumíme ještě představit. 😍