Už zase sama, za trest nebo za odměnu?

14. 8. 2017

Nejspíš nikdo z nás nechce být dlouho sám, je to samozřejmé, jsme lidé, kteří se odjakživa stmelují a přijde nám přirozené, trávit téměř veškerý náš čas spolu. A tak nám chvíle osamocení přijde přinejmenším nezvyklá, a pokud se do ní dostaneme, rychle se snažíme utéct zpět. Když nevyjde čas s partnerem, nevadí, máme přeci spoustu přátel, kamarádů, rodinu a je nám s nimi lépe, než bychom byli sami. Je to úplně normální a taky to tak často mám, zejména v mé dynamické a ovulační fázi, kdy hormony jasně velí, poznávej svět kolem sebe. Přesto, jak se cítíme, když najednou opravdu máme před sebou vidinu – práce, volno a nemáme program s nikým jiným než se sebou. Jak se cítíte?

Musím se přiznat, že i samota je pro mě ještě i nyní velkou výzvou. Před nějakou dobou jsem poznala muže, který se mi svěřil, že strávil nějaký čas „ve tmě“. Víte, že existují speciální místnosti, ve kterých trávíte až několik dnů v naprosté 100 % tmě a jste tam úplně sami? Ne jeden den, ale třeba týden? Ještě před několika lety by to pro mě byla úplná noční můra, něco co bych rozhodně nikdy dobrovolně nechtěla zažít. Ale poslední dobou mě to nějakou zvláštní touhu láká, jako by má duše chtěla zažít něco nepoznaného, možná skutečný monolog. Od té doby, co jsem se s tím mladým mužem bavila, mě volání tmy začalo přitahovat. O to více, když to byl muž sdílný. Prý to byla jeho nejlepší dovolená, co zatím zažil. Řeknete si blázen, nechat se zavřít do temné místnosti, kde s vámi živá duše nepromluví ani slovo, kde navíc vůbec, ale vůbec nic nevidíte a ještě za to platit? Může to tak na spoustu lidí působit, až do té doby, než si vás tma přitáhne. Kdy jindy máte totiž skutečně tolik prostoru pro sebe? Kdy si skutečně můžete vyřešit spoustu záležitostí v sobě, kdy jindy si se sebou opravdu promluvíte? A přitom se nejedná o žádnou samomluvu ani schizofrenii, jak to může opět působit, ale nutný léčebný prostor pro vás. Možná až v té tmě na sebe máte opravdu čas a můžete se na spoustu věcí a události ve svém životě podívat zpříma a s nadhledem. Šli byste do toho? 😉 To je už jiný úhel pohledu.

A o úhlu pohledu podle mě čas se sebou je. Celkem jasně si vybavuji chvíle, kdy jsem po pár měsících od vysazení hormonální antikoncepce najednou zažívala opravdu děsivé okamžiky. Nebyla jsem zvyklá být dlouho bez kolektivu. Měla jsem před sebou rok prodloužení studia a nevěděla, čím ten čas zaplním. Ano, měla jsem spoustu zájmů a koníčku, ale najednou mě nic nebavilo. A vysazení hormonální antikoncepce tomu dodalo ty správné depresivní grády. Byly dny, kdy jsem jen tak ležela, přemýšlela o životě a děsila se chvíle jen pomyslet na budoucnost. Sebedůvěra hluboko poklesla a já se začala hledat. Vzpomínám si, že jsem zažívala dost úzkostné stavy. Bála jsem se většího kolektivu lidí, bála jsem se být sama se sebou. Jako by se má duše najednou rozpadla. Nepřeháním a myslím si, že to tak může mít dost dívek právě po tom, co se jejich tělo začne z nadbytku hormonů vzpamatovávat.

Jak jsem se z toho stavu dostávala? No bylo to těžké a dost mi pomohlo prostě, jít dál i přes tyhle pocit. Ze začátku to bylo nucení. Také jsem začala navštěvovat psycholožku, měla jsem pocity, že mi prostě někdo musí poradit, že to sama nedám. Postupně jsem se začala více zajímat o svůj duchovní a osobnostní rozvoj. Doslova jsem hltala každý článek, který mému sebevědomí dodával kuráž. V těchto chvílích je nejlepším lékem – prostá a čistá podpora. Důvěra, že v tom nejsem sama. Díky každodenní práci na sobě jsem se opět nacházela a začínala si znovu věřit. Až po několika letech jsem si uvědomila, že mi žádná metoda, žádný kouč, psycholog, mentor nemůže zcela pomoci. Ukáže mi možnost, cestu, ale to, jak se zachovám a co udělám, je opět a jen na mě. A to mi dnes dodává i ve chvílích, kdy mi není úplně hej, sílu! Čím dál častěji hledám pocit u sebe. Vnější okolí beru jako inspiraci a odraz toho, co momentálně chci, ale co doopravdy udělám, je opravdu jen na mě. Jak prosté. 🙂

V předešlých dnech mě samota začala opět přitahovat a říkala jsem si, že se dobrovolně vyzkouším, jak na tom se soběstačností a naplněním jsem. Drahá polovička mě na pár dní opustila a tak je to ten nejlepší čas, prověřit se. 🙂 A musím se opět přiznat, že jsem byla překvapená. Mile i nemile.

Pár hodin jsem si připadala, že jsem se zase našla, že vím, co chci, co mě uspokojí, konečně mám prostor pro sebe! Můžu ve volné chvíli číst, psát články, postupovat ve svých plánech rychleji a dál a více se ponořit do svých pocitů a myšlenek. Jak hezky si to člověk plánuje, až realita nás učí. 🙂

Ano, pár hodin mě to bavilo, dokonce i večerní procházka osvětleným parkem a meditace při úplňku se mi líbila. Ale přesto, jako by mi stále něco chybělo. Myslím si, že je to úplně normální. Že hlavně my lidé ze západního civilizovaného světa k samotě nejsme úplně stavění a odjakživa je nám vtloukáno, že být sami, je něco špatného. Chudinko, už jsi zase sama. Slyším svou rodinu.

Navíc, když vaši rodiče jdou dokonalým příkladem toho, být neustále spolu. Veškerý volný čas trávit společně a samota je nepřípustná, hlavně co se mého taťky týče. A tak jsem přišla na to, že i já si tento vzorec nesu s sebou. A právě v těchto chvílích se ozývá, i když si myslím, že tohle už mám dávno vyřešené. Najednou přichází pocity naštvanosti na partnera, opět mě v tom nechal samotnou, jak já žena sama se teď asi o sebe postarám? Můžu jít sama večer ven? Vždyť je to nebezpečné!

Ano, i když si myslíte, že tohle už máte vyřešené, pokud to není zpracované na hlubších úrovních vaší mysli, tak zdaleka to vyřešené není. A v těchto chvílích se hlas z minulosti opět milerád ozve. A to se stalo i mě. Beru za velké plus, že jsem se mu otevřela. V minulých dnech jsem mu začala naslouchat, ptát se ho. A najednou jsem viděla, jak se mi mění pocity. Jak zlost, hněv, smutek odchází a nastává čas vyrovnání. Klid a mír. Jednu část svého „neštěstí“ samoty jsem pochopila a přijala. Viděla jsem, jak dobře se mám, co všechno od života dostávám, jak krásně mi je, když si můžu čas řídit podle sebe bez toho, aniž bych se někomu přizpůsobovala. Může to znít sobecky, ale přesně to je v této fázi důležité. Dát se opět na první místo a bloumat o tom, jak bych to udělala já.

V partnerství se totiž velmi snadno naše potřeby ztratí nebo přizpůsobí jeden druhému. Najednou prostě nevíte, co je pro vás to hlavní a dáte spíše na partnera než na svou touhu. Až tyto chvíle samoty vám krásně připomenout, co jste to vlastně od života chtěli. A když si necháte čas i prostor pro sebe, pak se o to více můžete těšit na svůj milovaný protějšek. Máte si toho tolik co říct a třeba i tu hádku si rozmyslíte. Když víte, co je pro vás důležité, pak se snadnější i ve vztahu dělají kompromisy. Umíte si lépe představit přání toho druhého.

Proto dnes čas sama pro sebe beru jako výzvu i jako možnost, opět si připomenout to, kým jsem, když jsem na svět sama za sebe přišla. A je to pro mě velký dar. Život mi nepřijde už tak jednotvárný. Vnímám ho častěji jako hru a příležitost. A čím dál více v samotě nacházím odpovědi na své otázky. Pak z čista jasna vidím to, co mě v životě skutečně hluboce uspokojuje. A jak pestrý život každý den prožívám.

Užívejme společné chvíle a važme si i těch, ve kterých jsme „jen“ sami se sebou.

Autorka knihy Život bez hormonální antikoncepce, milovnice přirozeného přístupu k životu, snílek a nenapravitelný optimista. 🙂

Adéla