Má osobní zpověď za rok 2016 aneb když se nadšení převede do reality

25. 12. 2016

dsc08344

by Petr Hirsch

 

Taky vám tento rok přijde nějak moc intenzivní? V prožívání, v událostech, ve vlastních činech, ve vztazích? Jako by všechno bylo dvojnásobné, jen čas utíkal, jako by ho čert honil? Nebo spíše se opice letos rozhodla, trošku si z nás vystřelit. Určitě jste z mnohých stran slyšeli nebo aspoň zaslechli o tom, že rok 2016 je podle čínského horoskopu ve znamení „ohnivé opice“. A ať už tomu věříte nebo ne, když se nad tím zamyslíte, co všechno se letos událo jen z vašeho okolí, ve vašem životě, možná mi dáte za pravdu, že toho bylo letos fakt nějak moc. Anebo ne?

Záleží na každém, já si letošní rok neskutečně moc užila. Ať už v tom nejlepším slova smyslu nebo právě v těch chvílích, kdy jsem si říkala, jestli se mi to skutečně zdá nebo je to realita. Jestli to dám nebo to vzdám. Stojí mi to za to? A proč? Co mi to dává a co bere? A jak se můžu zachovat já? Jak můžu sama za sebe tomu dát to nejlepší? A jak to udělat příště? Tyhle otázky jsem si kladla snad ve všech oblastech svého života, od práce až po osobní život, všude to neskutečně letos jiskřilo. Chvíli v oblacích a chvíli dost tvrdě na Zemi. Připadala jsem si skutečně jako ta opice, která přeskakuje z jedné větve na druhou, houpe se ve vysokých větvích, vyskočí až úúúúúplně na tu největší větev a pak spadne dolů jako kus balvanu. To je přesné. Tak pěkně popořádku, co se tu letos vlastně všechno událo.

dsc08303

by Petr Hirsch

 

V lednu 2016 jsem se rozhodla, že začnu prostě jinak, podle sebe, co cítím a co chci uskutečnit. Mým prvním rozhodnutím bylo, vysadit kontaktní čočky s – 2 dioptriemi. Přeci jen proč, to nezkusit. Již některé dny jsem je nenosila, tak proč to nezkusit na delší čas. Ano, čiré bláznovství, holka, jak uvidíš všechny ty důležité informace, vždyť vidíš bez nich úplně rozmazaně? Co když Ti ujede tramvaj, vlak, bus přímo před vlastními očima? A co když také ne? Co když se bez nich dá žít? Stejně tolikrát si zapomněla vzít s sebou roztok nebo pouzdro. Tak jsem tak učinila. Vsadila jsem se s přítelem, že si sama cvičením dokážu zlepšit zrak, samozřejmě tomu nevěřil a nakonec ani já sama jsem tomu nedala to, co jsem původně chtěla. Nicméně… Absolvovala jsem jeden úžasný kurz, na kterém jsem se naučila důležitá cvičení, která jsem ze začátku používala a skutečně jsem po pár dnech viděla o něco lépe. Koupila jsem si děravé brýle, které jsem také nějakou dobu používala. Možná, kdybych vytrvala a skutečně vše, co jsem v tomto směru podnikla, viděla bych jako ostříž, jsem o tom skutečně přesvědčená, malé zlepšení jsem v tom skutečně „viděla“ a to na vlastní oči. Ale zjistila jsem ještě něco daleko důležitější. A to své proč. Proč bych vlastně měla vidět ostře? Potřebuji to ke svému životu nyní? K čemu mi je, že nepřečtu nápis 50 metrů ode mne, že neuvidím číslo tramvaje 200 metrů ode mne a že nepoznám v davu na 300 metrů kamaráda? K ceduli si dojdu, tramvaj přijede a k onomu kamarádovi také dojdu. To pro mě znamená daleko více. A navíc, když trošku zaostřím, uvidím i to číslo tramvaje nebo rozluštím ten nápis. 🙂 Jsem optimista, to přiznávám a občas mě nebaví mít věci jednoduché a naopak si hrát. Třeba luštit nápisy. Přiznávám, pro každého to není, ale o to více mě ten život pak baví! Zrovna před chvíli jsem rozluštila číslo povodí z okna. 🙂

Od začátku roku jsem měla intenzivní pocit, který mi nedával spát, až mi jednoho dne přišla jasná výzva, konkrétní představa a téměř explozivní dávka nadšení.

Již v roce 2015 jsem chtěla vytvořit vlastní produkt. Měl jím být původní diář – ženský, motivační. Ty mě přitahovaly ze všeho nejvíce. Ovšem jako by to nebylo ono. Měla jsem nápad a najednou jsem viděla, že už ho někdo přetvořil v realitu přede mnou. Viděla jsem nějaký obsah, který jsem v diáři chtěla mít a najednou se potkávám s moc milou a přátelskou paní, které mi ukazuje to, co vytvořila a já jen zírám, že něco podobného jsem chtěla také vytvořit. Připadala jsem si jako Jára Cimrman. Vlastně doslova jako Jára, „teď tu byl!“. 🙂 No, tak jsem zase své nadšení stáhla do ulity, nechala se inspirovat a děkovala za to, že jsem na to přišla ještě takto brzy. Možná bych vytvořila ještě jiný diář nebo dost podobný těm, které již na trhu jsou, ale proč to riskovat a naopak proč nečerpat již z toho, co na světě je a užít si to. Tak jsem letos objevila svůj způsob zapisování do diáře a našla si ten, který mi vyhovoval a pomohl s mým leckdy nadšeně neukotveným plánování. Diář mi ukázal cestu k vlastnímu snu, k tomu, který se pomaloučku klube na svět nebo spíše přesněji čeká, až se narodí. 🙂 Je v prenatálním období.

 

dsc_0230

by David Kazda

 

Jak již možná víte, pustila jsem se do realizace svého snu. Od dětství mě upoutávaly příběhy, autobiografie a to, jak lidé dokázali vytvořit něco, po čem toužili. Přešli hory, doly, šli naproti svým výzvám a překonali snad všechno možné, ale ustáli to a vybrali si z toho to nejlepší. Letos jsem si takovou podobnou výzvu dala i já. Má touha po tvorbě dostala jasnou podobu. Jednou takto cestou z Prahy jsem se celá zachvěla. V mé nejkreativnější fázi měsíce jsem dostala zprávu, vytvořit knihu složenou z ženských příběhů o tom, jak dokáže na ženu samotnou a následně i okolí působit hormonální antikoncepce. Protože sama s ní mám lecjaké zkušenosti a jak krásně se dokážu cítit bez jakýchkoli přídavných hormonů, jak dokáže být život a každý měsíc pestrý, když si to dovolím. Neváhala jsem. Byl v tom záměr ukázat, že takto se nemusím cítit jen já, ale že je spousta žen, které o tom chtějí diskutovat a jsou na to samy. Nebo si připadají, že jdou proti stádu, ze kterého se rozhodli vystoupit. To bylo ono. Zvolila jsem si oblast, kterou znám a téma, které mi už nějakou dobou motá hlavu, jak sdělit, že život může být skutečně celistvý, když jdeme přírodě naproti. A ono se to krásně daří. Příběhy se jako malá vlnka ke mně začaly hrnout. Nejprve jsem založila skupinu na Facebooku, do které mi ženy posílaly příběhy, později vznikl tento web a facebooková stránka. A jako třešnička na dortu pak elektronická ukázka knihy. Čtyři ženy se v něm dělí o svůj příběh s užíváním hormonální antikoncepce. Na závěr roku se i díky šíření ukázky z knihy podařilo vytvořit verzi knihy, která během příštího roku dostane svou fyzickou podobu. Doslova se zrodí na svět několik desítek zpovědí žen, autentických příběhů. Některé jsou si podobné, ale každý v sobě nese silné poselství. Proti přírodě se nevyplácí jít. Ať už mohou být důsledky jakékoli. Jsem přesvědčená o tom, že právě příběhy otevírají nám lidem oči dokořán. Navíc když jsou podloženy fakty odborníků, vysvětlením, jak celý proces funguje, může být dílo přínosné pro různé typy žen. A u nás žen to vlastně všechno začíná. Nemůžeme změnit svět, dokud nezměníme náš přístup k němu. A začít je potřeba skutečně vždy od sebe sama.

Letošní rok byl pro mě v tomto ohledu hodně plodný. Vždy začít u sebe a toho jsem se řídila. Ne vždy to šlo, ne vždy jsem tímto směrem šla. Ale téměř okamžitě jsem dostala zpětnou vazbu, když tomu takto nebylo. Krásně mi to zrcadlili snad všichni mí blízcí. A proto jsem se rozhodla obklopovat lidmi, kteří jsou v tomto daleko přede mnou, a já se jimi mohu inspirovat. Inspirace, bylo slovo, které jsem letos vyslovila snad nejčastěji. Také díky němu jsem poznala společnost, která skutečně dělá to, co říká. Žádné řeči kolem, ale přímo činy. Z práce od počítače jsem se dostala přímo do skladu a balení krabic. Fakt zajímavé zjištění, jak vás může i taková to práce bavit. Když víte, že to má smysl, že přináší radost a je navíc šetrná k životnímu prostředí, tak víte i to své vlastní proč! Naučila jsem se z této ruční práce skutečně dost. V dnešním světě technologií může vyřešit lecjaký psychický problém. Skutečně si máknou je občas více než návštěva lékaře. A jak právě tahle práce ve velkých městech chybí. A jak může dodat na sebevědomí. Samozřejmě, zase se člověk nesmí upracovat, ale najít mezi tím rovnováhu.

Také jsem měla velké nutkání, pobývat v přírodě, přitahovat do ní stále více lidí, dětí, chodit a žít v jednoduchosti. Pořídit si bydlení od centra Prahy, co nejdále to jde a začít žít skutečně ve dvou. A víte co? Ono to skutečně vyšlo. Ne do puntíku, ale ve své krásné podstatě. Naučila jsem se tvořit motivační dopisy, které bavily i mě samotnou, hned bych se sama pozvala na pohovor. :)) Dala jsem do toho skutečně kus sebe! A světe div se, ono to skutečně vyšlo. Užila jsem si několik dovolených v zahraničí, našlapala další kilometry poutními cestami. A… Přijala zase kus sebe sama. I v tom horším slova smyslu. Uvědomila jsem si, že můžu skutečně vše, do čeho se pustím. Ale potřebuji k tomu

V prvé řadě velkou dávku odhodlání, odvahy, vytrvalosti, víry ve vlastní dobrou, v lidi kolem mne a v život samotný. Vždy skutečně vždy je dobré vycházet již z toho, co mám, na tom stavět a hlavně být za tu startovní pozici neskutečně moc vděčná. Někdy stačí pouhé – děkuji. A když ani tohle úplně v sobě necítím, zdá se mi, že něco je ztraceno, něco jsem pokazila, tak jen to přijmout. Ono skutečně vše zlé je pro něco dobré. Občas to ani nemůžeme vidět, ale když chvíli vytrváme, jdeme trošku jiným směrem, tak zjistíme, že ta těžká chvíle pro nás byla neskutečně moc důležitá k posunu. Něco jsme měli dělat jinak. Nechat jít, změnit směr anebo prostě nedělat nic a jít dál. Přijetí a následná vděčnost nás může posunout dál, než si jen myslíme a než právě víme.

dsc08041

by Petr Hirsch

 

Proto všem chci popřát v roce 2017.

Zůstaňme vděčni. Chtějme znát jen to, co sami můžeme změnit. Čím můžeme udělat dnešní svět o něco hezčím místem pro život. Dejme mu to nejlepší z nás a radujme se už teď.  Každý den vás může oslovit myšlenka, která vám změní život. Zůstaňme proto životu otevřeni a šťastni. On vám to zase vrátí. 😉

Srdečně a s vděčností Adéla 

ada-kulate

 

 

 

Komentáře