Je čas růst na svých stínech. Ale jak na to???

Když dostanete do rukou nástroj, který vás blíže spojí se sebou samou, je potřeba se s ním naučit zacházet. Není to jen o tom, přečíst si knihu, zajít na kurz, ale postupně ho přijmout jako léčivý proces. Zachováte tak úctu k němu a velkou pokoru k sobě. Já takový nástroj objevila letos na jaře a hledala jsem k němu cestu skoro půl roku. Není to tak, že vám vyřeší vše těžké, co zrovna řešíte, je to pořád hlavně proces. Ale jak ho jednou do života zařadíte, budete vědět, že jen praxe dělá mistry a vám bude lépe! Na těle a hlavně na duši. 

Možná na vás letos vykoukla tak jako na mě reklama na knihu Pečuj o své démony od nakladatelství Maitrea. Možná jste ji zahodili stejně jako další, nebrali na ni ohled. Já cítila, že přesně tohle je to, co letos potřebuji udělat. Opečovat sebe a přitom se podívat do očí strachům, které se u mě začaly probouzet. 

Toužila jsem zase naplno tvořit svůj projekt Život bez hormonální antikoncepce. Dát mu to, co jsem do něj dávala za poslední roky, než přišel na svět náš Damianek. Nebo aspoň na něj mít prostor, aby se věci daly postupně do pohybu. Ujasnit si směr, vyslat do světa poslední knihy a začít se mu hlouběji věnovat. Jenže mi nedošla jedna věc. Už nejsem jen já. A nikdy tomu už takto nebude. Celý rok jsem sváděla boj jestli můžu tvořit nebo se věnovat rodině. Vím, kdo tyhle pocity nezažil nedovede si představit, jaké to je. Když se sebou každý den svádíte boj, koho upřednostníte. Jestli bude doma pořádek, jestli dítě bude mít vše, co potřebuje nebo jestli si pro sebe uzobnete z toho času kus pro sebe. Já cítila ohromný tlak na sebe a v pozadí touhu tvořit. Ponořit se do tématu, natáčet videa, psát články, vzdělávat se…A tak jsem se pomyslně setkávala se svým stínem každý den, až jsem přišla na to, že se cítím nedoceněná. Že i to, co udělám pro rodinu nebo naši domácnost je málo. A to hlavní mi pořád uniká. Jako by mi pomaličku ujížděl vlak, do kterého ještě můžu nastoupit…

Myslím, že tohle jednou v určité chvíli potká asi každou maminku. Kdy si začne říkat, jestli to není málo. Kdy nastane ten čas i na to, co jsem dělala před narozením dítěte. Kdy začnete dávat na váhu to, že už můžete. Já cítím, že se můj čas zase postupně blíží, ale je to jiné, než jsem si představovala. Najít intenzivní 2h času v kuse na práci je pro mě v tuto chvíli opravdu vzácný až skoro nereálný čas. Ale cítím, že vzniká něco nového. Nebude to hned a nebude to tak rychle jako předtím, ale vyjdu z toho nová. Více ukotvená v sobě a s větší a léčivější energií. Díky tomu, že se už umím setkat se svým stínem mi tohle může být hodně přínosné. 

Představte si, že jdete na takovou schůzku se svou největší slabostí. Že si s ní sednete, podívat se na ni, nacítite se na ni, promluvíte si s ní a teď se podíváte zase na sebe, jak v jejích očích vypadáte. Dáte jí přesně to, co potřebuje, doslova ji samou sebou nakrmíte. A pak cítíte ten přerod a tu novou energii. Najednou je vám teplo, projasní se vám mysl a vy víte, že jste “doma”. U mě tím nádherným důkazem a obrazem zůstává v duši pocit, jak nás má Život rád. Vidím svého proměněného démona jako ženu, která objímá Zeměkouli. A cítím, že i v těch největších pochybách o sobě, jsem dobře. Že i tohle ke mě patří a tím léčivým je pro mě obejmutí. Od té doby si ho dopřávám co nejčastěji. Žádám o něj svého muže, ale žádám o něj hlavně sebe. A cítím, jak mé ocenění, sebe-vědomí je jako znozrozené. Znám k němu už cestu a vím, že i ten prostor na tvorbu znovu přichází. Už ne tak, jako dříve, v takové míře, ale jinak.

Vím, že můj největší stín je teď mým pomocníkem a já se s ním můžu kdykoli setkat. Už z něj nemám strach, ale beru ho jako svého partnera. 

A abych byla úplně konkrétní, tuto krásnou a mocnou konstelační metodu u nás učí Katy Sacharí Juřenčáková. Musela jsem se tomu v duchu trošku usmát. Na jaře jsem si přála, abych k této tisíce let staré buddhistické metodě našla průvodkyni. Zavolal mě až její kurz Jak růst na svých stínech. Z různých důvodu jsme se nesetkaly osobně, a tak mě Katy touto metodou provedla na dálku. Cítím, že dozraje i čas na to, absolvovat celodenní kurz a odnést si z toho ještě více, co Katy učí. Nejen tuto blahodárnou metodu, ale i další a pořádně se v sobě ukotvit. Jenže krůček po krůčku… 🙂 

Zdroj: www.prirozenaantikoncepce.cz

Katy má neuvěřitelný dar. V její přítomnosti se cítíte naprosto v bezpečí. Vyzařuje z ní starodávná moudrost, úcta k člověku a důvěra. Je pro mě zosobněním “staré” moudré ženy, která toho má hodně odžitého. Nebojí se jít do toho největšího stínu ve svém životě a učí, jak s ním pracovat. To je přesně to, co se potřebujeme všichni naučit.

Přestat se stínit tomu, co se nám nelíbí a začít s tím postupně jemně pracovat. Přijímat ho, vítat z něj dary, které přináší. Jít touto cestou chce kus odvahy, ale jsem si jistá, že když to neuděláme, pořád nás něco bude brzdit. Když se se strachem, hněvem, závistí, vším, co nás sžírá nesetkáme tváři v tvář, nedosáhneme takového vyjasnění, jaké chceme. Už není čas ani prostor na to utíkat a schovávat se. Cítím, že naše společnost teď na stínech doslova roste. Napadá mě i přirovnání k pandemii, která nás letos postihla. Je zajímavé, jaké mocné nástroje máme ve svých rukách, jen o nich ještě většina z nás neví. A tak jsem moc vděčná, že jsou lidé, kteří mají ten kus odvahy, jít do nich naplno a učit je i nás ostatní. Každý takový počin je lékem pro celou planetu. Takovou, kterou každý z nás může obejmout svým vlastním proměněným stínem. 

Na závěr chci ještě moc poděkovat. Týmu, který přeložil knihu Pečuj o své démony a metodu v ní detailně i s řadou vyléčených důkazů popsal. Držím v rukách svého velkého spojence díky vám! A hlavně průvodkyni Katy, kterou jsem i díky svému projektu Život bez hormonální antikoncepce a jejímu léčivému příběhu v naší knize poznala. Jsem nesmírně vděčná, že mám “po boku” tak moudrou učitelku, ženu, na kterou se můžu opravdu spolehnout a učit se od ní. Jsem vděčná, že jde až do morku kosti a přitom zábavně a hravě dokáže předat kus ze sebe. Každou ženu k ní zvu. Protože jen když my budeme růst na svých stínech, co teprve dokážou naši muži! 🙂 

Ze setkání se svým stínem mi vyplynulo několik léčivých vět, které chci poslat dál. Cítím, že každé z nás můžou dát kus toho, co potřebuje…

“Sytím sebe, sytím tebe.”

“Důvěřuji, tedy jsem.” 

Taky v nich cítite takovou sílu? Já pokaždé, co je vyslovím nahlas. Už vím, že když dávám sobě, není to nic sobeckého, ale léčivého pro všechny, se kterými žiju. Když budu dosycena já, budu toho moc spoustu dobrého předat dál. Rozdělit se o to krásné, co nám Život každý den dává. Proto věřím, že když tohle udělá každá z nás, bude se nám žít zase o kus lépe. Spokojeněji, bez pocitu hladu v jakékoli oblasti našeho života. Díky za tohle uvědomění, můj stíne a objímám Tě. 

S láskou a zase větší pokorou Adél. 💛