Přivítejme jaro ve své plné síle a přirozenosti

9. 3. 2017

Po dlouhé zimě se většina z nás těší na jaro plné nové energie, plánů a možná i změny životního stylu. Já jsem se rozhodla s přicházejícím jarem v sobě podpořit ženu, která je mnohdy převálcovaná mužským světem plným cílů. A za svůj aktuální cíl si zvolila Život bez hormonální antikoncepce, tedy vydání knihy o tématu stále kontroverzním nejen pro ženy,  zahaleným neinformovaností nebo plným zcela mylných informací.

Jsou tomu téměř 2 týdny, kdy se nám rozjel projekt na Hithitu za účelem vybrat na vydání knihy peníze a mně se od té doby život rozjel na plné obrátky. V tu dobu mi má spřízněná duše Adel, průvodkyně na cestě celostního rozvoje osobnosti přes dýchání a freediving, poslala krásné uvědomění, se kterým naprosto souhlasím a právě teď prožívám:

S ubývajícím světlem v hlubinách přibývá tma. Ta, která nám nahání strach…Z neznáma, ze sebe samých, z toho, že se v ní nachází něco, co nezvládneme či neuneseme. Naše nevědomé Já. A tak se procházíme po břehu…Někdy dny, někdy měsíce, někdy ale také roky…Jen tak si mácháme nohy po kotníky a děláme, že nám to vlastně stačí. Věděli jste, že v těch hlubinách se nachází perly i další poklady, které jste si ani nedokázali představit? A co s tím uděláte?

Tak to je něco, co přesně teď prožívám. Vracím se o pár let zpět, kdy jsem po tom břehu několik let chodila. A před pár dny jsem se rozhodla, že opět zkusím prozkoumat to dno, které mě jednou za čas zavolá. Když posbírám poslední odvahu a nadšení, jdu se za ním ponořit. Mnohdy to vypadá tak, jako bych nebyla duší přítomná, neustále ve svých myšlenkách, úkolech a cílech. Ale od jisté doby vím, že je to nezbytný proces, léčba, kterou nevyřeší žádný lék, žádná pilulka, jen čas a má vlastní důvěra v celý proces.

A tak jsem se rozhodla, že se vydám svou cestou, že zase jednou dám slovo své odvaze a víře v to, že nakonec vždy vše dobře dopadá. Skočila jsem šipkou do už tak rozčeřené vody, která se proměnila v hotový vír. A nejlepší na tom bylo, že vlastně jsem tam skočila sama a dobrovolně.
Ale teď se chci vrátit ještě o pár let nazpět, kdy jsem se do hlubin ponořovala častěji, opakovaně a nenapadlo by mě, v něm hledat nějaké poklady. Doufala jsem jen v cestu zpět na břeh. Toto období považuji za období jakéhosi závoje přes vodní hladinu. Užívala jsem ještě hormonální antikoncepci. Jela jsem stále na jedné a též vlně. Neměla jsem se ráda, když se mi něco nepodařilo nebo jsem se nějak odlišovala. Přecitlivělá, zlá sama na sebe i své okolí a stále se něčeho obávala. Poslední roky, když jsem ji užívala, jako bych měla strach snad ze všeho. A co teprve, když jsem ji vysadila. Nejprve se nedělo téměř nic, ale postupně se u mě začaly projevovat až panické strachy z vlastního prostoru. Jako bych chtěla, aby můj život někdo ovládal, jako bych svou víru a odvahu zakopala až pod to dno a naprosto se ve svém životě ztratila.

Naštěstí tato doba netrvala dlouho, jen pár měsíců a já si z ní vzala velké ponaučení. Už nikdy více si nenechám tělo rozházet hormony. Nejen, že se mi vrátila pubertální pleť ve 23 letech, ale zažila jsem si své. Na ty stavy nikdy nezapomenu. Na druhou stranu mi tento proces přinesl velkou úlevu a důvěru. Měsíc po měsíci jsem se cítila silnější. Tělo se začínalo čistit a přirozenost vklouzla do mého života. Objevila jsem poklady, kterými se honosím dodnes. Tím nejcennějším považuji svou osobnost. Znám ji a líbí se mi, jak dokáže být proměnlivá a důvěřivá. Jako bych našla sama sebe. A jako bych od té doby věděla, že každá podobná zkušenost mě může hlavně posilnit, když ji takto přijmu. Takový poklad nenajdu nikde na povrchu a už vůbec ne na břehu, ten mě jen jakoby svádí a hlubiny volají, když je čas, zase je prozkoumat.

Podobné stavy zažívají dívky běžně, když přestanou hormonální antikoncepci užívat. Některé více, některé méně a některé si to ani nepřiznají. Mnohé kromě koktejlu emocí mají i potíže na těle, které jsou sice zmiňovány, ale málokdo jim věnuje skutečnou pozornost.

Možná při tvorbě knihy jsem si sama měla ještě jednou uvědomit, jaké to skutečně bylo. Díky tomu, srovnání z minulosti, moc dobře vím, jak dokážou být tyto stavy nebezpečné a kolik si toho samy můžeme vzít. Život nám nabízí různé situace, krizemi prochází každý z nás, ale proč si je přivádět do života ještě takto dobrovolně a uměle? Bohužel si to mnoho žen samo neuvědomí, často ani tyto informace nemají. Za úplnou tragédii považuji to, když si podobný stav ani žena sama sobě nepřizná. Jak na to pak mají reagovat muži, když o těchto rizicích sami nemají ani tušení nebo to považují jen za jakousi „ženskou hysterii“ či „výmysly“?

Dnes jsem moc vděčná za to, že se mnoho žen přibližuje k sobě samé. Navštěvují kurzy, čtou knihy, které jim dodávají sebedůvěru a vrací se zpět k přírodě, z níž čerpají sílu. Berou ohledy na své zdraví, vnímají, co jí a čím se obklopují. Je jich už spousta a já se k nim postupně také přidávám. Ale není to jen tak. Každá z nás k tomu potřebuje dojít, ale většinou až po určitém věku. Tím spíše si říkám, jaké to bude za pár let, když tyto ženy budou svým dcerám příkladem a už se nestane, že dívka od první menstruace začne užívat pilulky, ale vědomě se rozhodne, že se chce nejprve sama poznat a bude si plně důvěřovat. Protože když začne žena, muž se přidá.  Krizemi, aby byly pro nás prospěšné, potřebuje projít každý z nás, někdo sám, někdo se svým průvodcem, kterého si zvolí. Ale každá krize, nás posunuje dál. Blíže k sobě, k tomu, co je pro nás naprosto přirozené. A naše osobnost roste, projevuje se a sílí. Pak jsou z ní ti správní partneři, spolupracovníci a lépe se dokážeme pochopit. A o tom je přirozený život. Pak se i po tom břehu chodí s větší jistotou, grácií a na dno se občas podíváme proto, abychom v něm našli další z pokladů. Tajemstvím totiž je, že poklady na něm objevujeme naštěstí pěkně postupně.

 

Adéla, zakladatelka Života bez hormonální antikoncepce

Komentáře