Lednové probu(zro)zení, aneb mám strach jako malá holka

29. 1. 2017

IIC_4218

 

Dnes je ten den! Konečně jsem si dnes dokázala umýt vlasy bez pocity „mastnoty“. 🙂 Konečně zastavuji, i když mám už zase plno sil. Konečně si užívám zase vůni smažené cibule a „míchaných vajíček“, i když je dělám už podruhé, prvně jsem je spálila. 🙂  Konečně se netrestám za svůj čas a učím se umět si ho dopřát!

Taky jste se do nového roku vrhli se vším nadšením, touhou po uskutečnění svých snů a jasnou představou, letos to bude tak, jak já chci? 😉 Nebo se rozhodli, že necháte všemu volný průběh a raději začnete pomalu, pomaličku, bez spěchu a honění se?

Já začala tak nějak obojím. Se zápalem, těšením se na všechno, co mě letos čeká, co bude jiné, ale i to, co očekávám. A taky jsem si říkala, Aďo, hlavně pomalu, víš jak to máš. 🙂 A najednou jsem v tom ležela až po uši. Nebo po hlavu plnou nachlazení, bolesti a příznaků chřipky. Tento měsíc mi přijde natolik důležitý, že si z něj beru poučení do těch dalších. A proč mi přijde letošní leden tak jiný?

Tuším, že většina lidí se těší na každý začátek. Je v něm něco magického. Něco nepoznaného a něco, co stojí za naši pozornost. Nový vztah, nová událost, narození nového člena rodiny, nová věc a nová příležitost. Možná proto jsem se narodila také s příjmením Nováková. 🙂

Já v těch nových věcech vidím neskutečnou energii, která mě v průběhu celého procesu žene kupředu, je mi prospěšná, pokud se z ní dokážu radovat a také ji dokážu brát jako přítele. Jakmile ale s ní začnu soupeřit, vše se změní.

Leden je pro mě měsícem, ve kterém cítím, že každý začátek je pro mě zároveň cestou sebepoznání, velkou transformací. Rozložit si síly a energii, nevyčerpat veškerou aktivitu pro jediný okamžik. 🙂 Možná to máte podobně, možná vás taky občas zastaví až nemoc, nějaká nelibá událost, ale třeba jste už tak daleko, kdy si umíte stanovit hranice a překročit je jen pouze tehdy, když víte, že to pro vás může být prospěšné a dokáže se ze zkušenosti poučit. Já jsem zatím v tomto na začátku. Vlastně jak kdy, někdy tu hranici intuitivně vycítím a řeknu razantní ne. Ale jakmile se toho udá moc, prostě a jednoduše se v tom ztratím a ozve se můj největší přítel, se kterým se učím kamarádit už od dospívání.

 

hand-1832921

 

Ten přítel má jméno STRACH. Naučila jsem se strach skutečně brát jako něco dobré. Pomáhá mi v situacích, do kterých bych se pustila se vším nadšením bez nějakého jasného plánu, promyšlení a nechala se svou silnou stránkou pohltit. Díky němu jsem si vědoma rizik a také dopadu svého jednání, učím se díky němu být zodpovědná k lidem kolem mne i k situacím, které přichází. Ale letos jsem se s ním zase potřebovala utkat tváří v tvář.

Začátek měsíc byl pro mě plný výzev. Podařilo se mi společně s mou spolutvůrkyní Věrkou natočit video k projektu knihy, který chceme na jaře prezentovat na Hithitu. Vše se seběhlo rychle, během pár dnů, jako by nad námi stál anděl strážný celého projektu. Dokonce jsme měly i pomocnou ruku v manželech Matějkových, dali nám cenné rady a musím říct, že jsme si celou akci v zasněžené Praze užili a už teď se neskutečně moc těším, jak tu slávu vypustíme do světa a knihy budou hledat své majitelé.

 

IMG_0549

 

Ale znáte to. Radost dokáže stejně tak přinášet ty nejpříjemnější pocity, ale vše musí být v rovnováze.

Najednou se toho začalo objevovat více. Více příležitostí i v jiných pracovních oblastech. Nastoupila jsem do nové práce, kolektivu, který jsem si tak moc za poslední měsíce přála. Žádný tlak a stres, přátelské prostředí a pochopení. Ještě v tématu pro mě tak blízkém jako je environmentální vzdělávání. Ještě před Vánoci se mi splnil sen, pracovat v organizaci TEREZA. A poprvé v životě je ze mě také zaměstnanec. 🙂

Také se začínaly objevovat příležitosti v oblasti, ve které ještě částečně pracuji – v cykloturistice. Jedna lákavá nabídka přímo z magistrátu. Druhou příležitostí je pro mě výzva ve spolupráci s Pražskými stromy. Vůbec téma ekologie, vztahu k přírodě a času v ní stráveném je pro mě otázkou mé vlastní existence. Dospěla jsem už do takového stádia, kdy prostě nechci jen tak chodit do práce, ale toužím ze své celé bytosti dělat to, co je mi tak blízké. Pracovat na projektech, které jsou pro mě srdcovou záležitostí. Zatím ještě neumím plně věnovat pozornost jen jedné příležitosti, možná to tak nebudu umět nikdy, kdo ví. Pro mě je nyní zásadní různorodost činností, které mě nadchnou.

A právě v těchto momentech se začíná objevovat můj přítel strach. Adél, nemáš toho už dost? Kdy budeš mít dost? A když už víš, že všechno najednou mít a dělat nemůžeš, co si vybereš? Co je pro Tebe to nejlepší? A proč?

Jako by mou prostoupila naprostá mlha, ta, do které je celá zmrzlá příroda ponořena. Cítila jsem ji v celém svém těle. Zaplavil mě opět strach, nervozita a nerozhodnost. A já udělala to nejlepší, co jsem mohla. Dala jsem mu prostor a plnou pozornost. V pravý čas ke mně přišla i tahle píseň. Tekly mi při ní slzy jako hrachy. A pomohla mi z těch největších hlubin lednových dnů.

 

winter-622126

 

Začala jsem také vědomě zpomalovat. Odvolala všechny akce, které mi ubíraly energii a vzala si z nich poučení – lépe plánovat a měřit síly. Což mi došlo právě tento víkend. Kdy jsem ležela v posteli s chřipkou. Moc jsem se těšila na jednu akci – Tanec vize s mou současnou průvodní a koučkou Adél. Ale mělo tomu být jinak. Měla jsem pochopit, že zase jsem za své rozhodnutí zodpovědná jen já sama.

Celý proces byl pro mě znamením, být upřímná k sobě samé i lidem kolem mne. Domluvila jsem se s jednou kamarádkou, že zde půjdeme spolu. A ona se zapomněla přihlásit. Když jsem jí to připomněla, bylo již plno. V podstatě jsem vlastně chtěla jít sama. Ale mám ráda společnost a sdílení. A tak se nahlásila jako náhradnice. Den předem jsme se nakonec domluvily, že tou náhradnicí budu já, jelikož chřipka u mě stále řádila. A v den, kdy tanec měl proběhnout mi přišla od ní zpráva, že nakonec nedorazí. Způsobilo to několik komplikací v tom, že by se za nás ještě našla náhrada, říct to dopředu…

Ano, může se to zdát jako pitomost a malichernost, ale já to vnímám jinak. Jako by to byla poslední kapka tohoto měsíce a vlastně i otevření dveří do mých temnějších stránek. Nejsem já sama tou, co dost často něco ruší? Co si toho naplánuje tolik, že když už nemůže, tak je jí blbé, cokoli rušit? Nemám se naučit říkat razantně ne sama sobě i okolí? Jasně, člověk většinou neovlivní, když ho přemůže nějaká nemůcka. Ale právě proto je potřeba zpomalit a nebát se, když už cítím, že jedu nadoraz a říct NE.

 

dsc_0230

 

Tím říkáme jasné ANO svému životu, sami sobě a to se nám pak neskonale vrátí v podobě nové energie, chuti. Vždyť co může být krásnějšího než mít zase chuť do všeho, do čeho se pouštíme. Ještě jedna věc mě zde napadá. Když jedeme na doraz, zastavme a zeptejme se sami sebe. Není naším cílem ta CESTA? To samotné, co se na ní učíme? Proč jsme se do toho vlastně pustili? Není smyslem toho všeho vlastně, radovat se z té příležitosti a užívat si ji postupně? 😉

Pro mě je tím CÍLEM zas a znovu to, co se V PRŮBĚHU naučím, co poznám, koho poznám, jak se s ním bavím a co prožívám. To je pro mě to PROČ TO DĚLÁM. 🙂 A to je potřeba MÍT NA PAMĚTI. 🙂

Děkuji Ti první měsíci v tomto roce, že jsem dokázala najít tu cestu v tom rychlém rozjezdu.

S vděčností Adéla

 

 

Komentáře